Počátek
Neudělala jsem to pro lítost či pozornost. Udělala jsem to protože mi došlo jak moc velkou hloupost dělám a především, protože u lidí na kterých to není vidět si toho nikdo nevšimne do té doby,než je příliš pozdě. Ptáte se o čem to sakra mluvím? O bulimii.
Nedávno jsem se k tomu přiznala a rozhodla jsem se vyléčit. Vím, že to nebude jednoduché ale především vím to, že se z toho chci dostat. Proč o tom vlastně píšu? Sama vím, že čtení o tom jak se z toho někdo jinej chce dostat mě samotnou dost uklidňivalo. Navíc neznám nikoho s kým bych si o tom mohla otevřeně psát a já se z toho potřebuju vypsat. A taky bych byla ráda, kdyby lidi tohle téma trochu dostali do podvědomí a snažili se nemocné alespoň částečně pochopit.
Procházím si tím cca. 3 roky. 3 roky jsem sama sobě ten největší nepřítel. Ale až za poslední rok to dostalo rychlý spád.
Spousta lidí si řekne jak člověka taková blbost vůbec napadne. Člověka to jen tak nenapadne, k tomuhle vás dovede zoufalost. K tomuhle vás dovedou myšlenky které vás pronásledují po každém pohledu do zrcadla. Po každém jídle. Po tom co stojíte mezi spoustou lidí a najednou máte pocit bezcennosti. Tohle příjde pi tom, co začnete nenávidět sám sebe a máte pocit že nic víc než tohle si nezasloužíte.
Není to jen o tom se přejíst a vyzvracet. Je to o celodenních myšlenkách na jídlo, je to o přemýšlení nad tím jak to skrýt. Je to o uvažování nad tím, že kdokoliv se na vás podívá si pomyslí "pane bože podívej jak ta holka tlustá".
A tohle je tak moc ubíjející, ale stejně s tím nic neuděláte, protože máte pocit že je to nirmální, takže dál prožíváte ty úzkosti pokaždé když před vás někdi položí jídlo, pokaždé když někde spatříte svůj odraz a pokaždé co o vás někdo zavadí pohledem.
Nahlas to ale neřeknete ze strachu co by na to kdo řekl. Hrajete na okolí jak je všechno v pohodě a vá š život je jedna velká bublina lží, která stejně jednoho dne musí prasknout.
Nedávno jsem se k tomu přiznala a rozhodla jsem se vyléčit. Vím, že to nebude jednoduché ale především vím to, že se z toho chci dostat. Proč o tom vlastně píšu? Sama vím, že čtení o tom jak se z toho někdo jinej chce dostat mě samotnou dost uklidňivalo. Navíc neznám nikoho s kým bych si o tom mohla otevřeně psát a já se z toho potřebuju vypsat. A taky bych byla ráda, kdyby lidi tohle téma trochu dostali do podvědomí a snažili se nemocné alespoň částečně pochopit.
Procházím si tím cca. 3 roky. 3 roky jsem sama sobě ten největší nepřítel. Ale až za poslední rok to dostalo rychlý spád.
Spousta lidí si řekne jak člověka taková blbost vůbec napadne. Člověka to jen tak nenapadne, k tomuhle vás dovede zoufalost. K tomuhle vás dovedou myšlenky které vás pronásledují po každém pohledu do zrcadla. Po každém jídle. Po tom co stojíte mezi spoustou lidí a najednou máte pocit bezcennosti. Tohle příjde pi tom, co začnete nenávidět sám sebe a máte pocit že nic víc než tohle si nezasloužíte.
Není to jen o tom se přejíst a vyzvracet. Je to o celodenních myšlenkách na jídlo, je to o přemýšlení nad tím jak to skrýt. Je to o uvažování nad tím, že kdokoliv se na vás podívá si pomyslí "pane bože podívej jak ta holka tlustá".
A tohle je tak moc ubíjející, ale stejně s tím nic neuděláte, protože máte pocit že je to nirmální, takže dál prožíváte ty úzkosti pokaždé když před vás někdi položí jídlo, pokaždé když někde spatříte svůj odraz a pokaždé co o vás někdo zavadí pohledem.
Nahlas to ale neřeknete ze strachu co by na to kdo řekl. Hrajete na okolí jak je všechno v pohodě a vá š život je jedna velká bublina lží, která stejně jednoho dne musí prasknout.
Komentáře
Okomentovat